Šumava, vrch Ostrý.

Při našich občasných toulkách Šumavou jsme doposud tak trochu přehlíželi Železnorudsko. Jeden z posledních slunečních víkendů nám dává šanci k nápravě a tak nabíráme směr Špičák.

Po mnoha měsíční přestávce, se konečně mohu posadit za volant našeho karavanu a vyrazit, jedno kam, hlavně, že pojedu. Na kolo zatím nemohu ani pomyslet, ale vyšlápnout si nějaký ten kopec je v mých možnostech a tak v týdnu bedlivě hlídám počasí a tajně doufám, že bych mohl zdolat rakouský kopec Grosser Priel 2.501 m.n.m.. Ještě ve čtvrtek se vše vyvíjí nadějně, víkend má být slunečný a zdá se, že nic nebrání tomu, abychom strávili parádní víkend uprostřed masivu Totes Gebirge. A když píši "strávili", mám tím na mysli mě a Jendu, ale právě na něm se vše láme, ve čtvrtek večer mi oznamuje, že na víkend má jiný program a tím pádem na svůj plán, zůstávám sám. Ještě na druhý den dopoledne, jsem skálo pevně odhodlaný jet, ale s tím, jak se blíží čas odjezdu, klesá i moje zarputilost, přeci jenom to není nedělní vycházka a riziko, že se mi něco přihodí a já zůstanu ve stěně sám, tu je. Odpískáno, zůstanu doma! Deprese a blbá nálada ovládly moji mysl a pomalu se smiřuji s tím, že víkend zase prolelkuji doma. Naštěstí se z ničeho nic, vynořil nečekaný náhradník, Lenka a s plnou vervou se hlásí na uvolněné místo. No, na Grosser Priel to nevidím, ale na nějaký placatější kopec bychom se projít mohli. Rychle měním plány a začínám lovit v paměti nějakou trasu, u které se trochu zapotíme, a zároveň si fyzicky nezlikviduji manželku. A co takhle vrch Ostrý 1.293 m.n.m.? Hraniční kopec mezi Čechy a Německem, který jsem sice před léty jednou vyšel, ale z Německé strany. Tentokrát ho dáme z té naší. Mezitím, co Lenka balí takové ty hlouposti, jako jídlo, hygienu a oblečení, já se věnuji tomu hlavnímu, rychlé přípravě treku (snad před ní tenhle cestopis utajím, jinak se mnou už příště nepojede). Vše je sbaleno, karavan naskočil, jako kdyby za sebou neměl to dlouhé lenošení, a míříme ke Špičáckému sedlu, na parkoviště nad sjezdovkami, které je v tento podzimní čas téměř prázdné a tak není problém najít rovné místo k zaparkování.

Sice zabírám asi pět parkovacích míst, ale nedá se nic dělat, lépe náš domeček nezaparkuji. Ráno vstáváme se svítáním, sice to připisuji mé nedočkavosti, ale bude to spíše věkem. Kde jsou ty doby, kdy jsem se vydržel válet v posteli do desáté hodiny, ale to je zase jiné téma. Venku je zataženo a sychravo, ale pevně doufáme, že se mraky brzy rozestoupí a cestu nám zpříjemní sluneční paprsky. Před námi jsou tři hodiny ostré chůze. Příroda voní podzimem, stromy se zbarvily do sytých barev a my, zcela osamoceni, stoupáme k Černému jezeru, které je největším ledovcovým jezerem u nás. Těšil jsem se na romantické pohledy na vodní hladinu, ve které se zrcadlí okolní kopce, ale čeká nás trochu ponurý obraz krajiny, zahalené do šedých mraků. Nevadí, věřme, že na zpáteční cestě se karta obrátí.

Teď nás čeká dlouhá cesta k druhé zastávce našeho šumavského putování a tou je vodopád Bílá strž. Jdeme sice po pohodlném, ale nudném asfaltu, což se brzy projevuje na našich chodidlech a proto netrpělivě vyhlížíme alespoň náznak lesní cesty. Vodopád jenom míjíme a jeho prohlídku odsouváme na zpáteční cestu, důvod je prozaický, rádi bychom na vrchol Ostrý dorazili okolo poledne, abychom se vyhnuli davům a podle mezičasu je to na knap.

Konečně se dočkáváme, uhýbáme z černé hmoty a naše podrážky se boří do měkké lesní cesty, před sebou máme závěrečný výstup na kopec. Čím blíže jsme vrcholu, tím více se nad námi rozkrývá modrá obloha, a kdybych se chtěl chlubit, řekl bych něco o dokonalého načasování... Vpravo od nás se nám otvírají nádherné výhledy na protější kopce a já jsem ve svém živlu. Trocha námahy, kopce, krásné počasí...blaho na dosah, ale to už vidíme nahoře na hřebeni dřevěnou boudu. Nevím, snad jsem z toho všeho v rauši, protože jak jinak si vysvětlit, že pár stovek metrů pod vrcholem, minu značení a místo, abych Lenku nahoru dovedl pohodlnou cestou, vláčím jí kolmo kopcem po cestičce, vhodné tak akorát pro kamzíky. "Péťo, jdeme dobře?" nebo "to jsem zvědavá, jak tudy půjdeme dolů" to jsou věty, které slyším kousek pode mnou, a neznamenají nic jiného, než to, že se Lence cesta trochu zajídá. "Prosím tě, chodí tudy tisíce lidí, tak to asi nebude tak zlé", zní moje odpověď, ale to už vím, že jdu špatně. Jenže přiznat to nemohu! Ještě se musíme prosmýknout okolo skalního výběžku a jsme...u plotu! Místo, abychom majestátně dorazili k chatě čelem, potupně podlézáme dřevěný plot z boku chalupy. "Vidíš, to byla paráda viď, tudy sem leze jen málo kdo", snažím se celou mojí minelu trochu legalizovat, ale ono to je nakonec jedno, jsme u cíle a spokojeni.

Teď se můžeme po zásluze odměnit dobrým obědem, jenom že to má jednu nepřekročitelnou podmínku a tou je mít eura, což my nemáme. Žmoulám v ruce balíček bankovek a doufám, že i s českou měnou na německé půdě uspěji. V bufetu objednávám gulášovky, koláče a podávám do okénka pěti stovku. Paní rychle přepočítává kurz a do dlaně mi přistály dvě kovové dvacky! Zalapám po dechu, ale na protest nemám síly, hlad je silnější. Teprve teď si uvědomuji, jak je to euro záludné, když s ním platím, tak mi 5 EUR za gulášovku nepřijde moc, ale jakmile to musím uhradit v české koruně, jsem v šoku. Mezi tím, co s chutí obědváme nejdražší polévku ve střední Evropě, začíná se vrchol plnit turisty a je nejvyšší čas na ústup.

Teď už po pohodlném chodníku. Na zpáteční cestě si ještě střihneme návštěvu největšího vodopádu na Šumavě a míříme zpět ke karavanu. U Černého jezera se dočkáváme toho, co nám ráno zůstalo odepřeno, romantický výhled na jezero s modrou oblohou nad hlavami. Snad pod náporem té krásy si ještě dobrovolně prodlužujeme cestu a jdeme po směrovkách k Čertovu jezeru, druhému co do rozlohy ze všech sedmi šumavských ledovcových jezer. Cesta malinkou stoupá a úměrně s tím vzrůstá i Lenky nechuť pokračovat dál, ale nebrblá a šlape, ovšem jen do chvíle, kdy se před námi na horizontu objevuje nekonečně dlouhé stoupání. "Dost, dál nejdu!" Vím, že tohle rozhodnutí nezlomím, ale nezlobím se, máme v nohou poctivých 26 kilometrů a Čertovo jezero si necháváme na příští návštěvu. Je pár minut před pátou odpolední, když odemykám karavan a s úlevou si sundáváme boty z nohou. Poctivý výšlap je za námi, teď ještě sprcha, zaplatit parkovné a můžeme pokračovat v cestě po Šumavě. Lenku posílám k parkovacímu automatu a sám cvakám do navigace kemp Antýgl, kam chceme teď na podvečer přejet. Loučíme se se Želoznorudskem a míříme k Modravě, na Antýgl.

Původní plán byl přenocovat na parkovišti, ale nakonec dáváme přednost Královskému dvorci Antýgl, kterého součástí je i útulný autokemp na břehu Vydry. I přes to, že je konec sezóny, je kemp slušně plný, ale jedno místečko se tu pro nás najde. Na recepci nás vítá příjemný pán, který nešetří ochotou a setrval s námi v dlouhém družném rozhovoru dlouhé minuty, vypráví o dobré sezóně a také o tom, jak moc jim pomohl k propagaci televizní krimi seriál Policie Modrava. Prý nestačil během léta odpovídat na otázky, kde že se tento oblíbený pořad točil a ukazovat na mapě jednotlivé exteriéry. Opouštíme recepci příjemně naladěni, vždy nás potěší, když se na svých cestách potkáme s někým, koho práce baví. Nabiti pozitivní energií míříme do místní hospůdky, já si dám pivo, Lenka kafe a budeme si užívat šumavské pohody. Jenže to není tak jednoduché, narážíme na absolutního blba, sršícího neochotou, který na všechny naše otázky odpovídá přinasraně a neochotně. Tak tady svoje peníze nenecháme! Zvláštní, jak je možné, že se na pár metrech čtverečních mohou vyskytovat dva tak protichůdné typy, přičemž oba utváří celkový obraz kempu.Ráno vstáváme s kuropěním...nepsal jsem už o tom? Při snídani sledujeme ranní zprávy, ve kterých se regionální zpravodaj zmiňuje o tom, že v okolí Modravy, byly viděni dva divocí vlci, kteří mohli utéct z nedalekého Bavorska a o adrenalin je postaráno. Lenku to pochopitelně nenechalo chladnou a začala na hlas přemýšlet, zda se vůbec máme vydat podél Vydry k Čeňkově pile. Sice se nechala přesvědčit, že je to hloupost, ale na očích jí vidím, že myšlenku rozsápané manželské dvojice na břehu řeky, z hlavy nevytěsnila. Dnes je krásně hned od rána, šlapeme podél Vydry, která si razí cestu korytem, mezi obrovskými balvany, které po tisíciletí omývá a obrušuje jejich hrany do oblých tvarů, slunce se tu a tam nesměle osmělí a nakoukne do kaňonu, prostě ráno jako vymalované.

Jen Lence těkají oči po okolí a já tuším proč, vlci! Škoda takové možnosti nevyužít a tak se začínám i já významně rozhlížet po okolní stráni a dlouhým pohledem vzhůru si měřím výšku smrků. Reakce na sebe nenechala dlouho čekat: "Co děláš? Kam furt koukáš? Na stromy", klidně odpovídám. "A proč? Ále, támhle jsem viděl, jak se něco hýbalo v roští, tak koukám, na jaký strom před těmi vlky vylezu"! A mám jí! Hysterie, výčitky, že jí tu nechám samotnou, protože ona na ten posranej strom nevyleze…“Neboj, já tě tu nenechám, když tak jim dáme naší svačinu". Tohle zpestření v nás vyvolalo strašnou chuť na snídani, konkrétně na míchaná vajíčka, a protože se blížíme k Turnerově chatě, pravděpodobnost, že ukojíme své chutě je reálná. Jenže máme smůlu, vajíčka nejsou a tak musíme vzít za vděk lívanci a bramboračkou. Nebylo to úplně to pravé, po čem toužily naše chutě, ale jako start do nového dne to ušlo. Dál pokračujeme už syti a pomalu se blížíme ke kamennému moři, kde chvíli spočineme na obrovských kamenech, oddychneme u zurčící Vydry a otáčíme kompasem zpět k soutoku Vydry a Hamerského potoka. Díky tomu, že jsme ranní ptáčata, máme skvělý čas a tak si procházku ještě protahujeme tím, že přecházíme řeku přes Klostermannův most a míříme vzhůru kopcem na Horní Hrádky a po Klostermannově naučné stezce zpět na Rokytku a do kempu.

Dnes je přímo božsky, slunce pálí, na obloze ani mráček a tak není divu, že přichází řada na relax. Vyndal jsem křesla, malý stolek, časopisy, zavoněla káva a zbytek dne jsme si užili s trochou nic nedělání. Nevím, zda to byl letošní poslední pěší výlet, ale jestli ano, stál za to!