Den pátý
Dnešní ráno nás před odjezdem doprovází zmatky při hledání našeho auta, my očekáváme řidiče před branou hotelu a on zase nás na recepci. Mezitím, než se konečně navzájem najdeme, mi hlavou běží myšlenka, že jsem Big Footovi naletěl a peníze jsou v trapu. Naštěstí jsou moje pochybnosti brzo rozptýleny a vydáváme se na devadesáti minutový přejezd k jihozápadnímu pobřeží ostrova, do vesnice Kizimkari. Podle průvodce by nás mělo čekat setkání s delfíny a bude-li nám přát štěstí, možná si mezi nimi i zaplaveme. Cesta ubíhá bez komplikací, silnice jsou téměř prázdné a potkáváme pouze dodávky s turisty nebo Dal- Dal, silnice mi spíš připomíná chodník a cyklostezku, protože chodců a lidí na kole je tu násobně více, než vozidel.
Za okny nám utěšeně ubíhá krajina plná vysokých palem a malých políček, jejíž charakter se úrovni Jozani forest začíná měnit, jak mávnutím kouzelného. Otevřenou krajinu střídá vysoké a husté křoví, do kterého tu a tam pronikla mačeta místního rolníka, aby si na vysekaném nebo vypáleném místě udělal políčko. Ale život zůstává i zde těžký, většina příbytků je z hlíny se střechou z palmových listů, pouze ti majetnější si mohou postavit dům z betonových tvárnic a palmové listy nahradit vlnitým plechem. Pravdou je, že v téměř každé osadě jsou vidět školy a v nich malé, uniformované děti, ale pozor, ani zdaleka se budovy neblíží standardu, na který jsme zvyklí. Okny bez skel vidím polehávající děti na zemi a všude přítomný nepořádek, taková je tady každodenní realita. Přijíždíme do Kizimkazi a dříve, než vyrazíme na oceán, míjíme mešitu zbudovanou již ve 12. století, jenž je prý nejstarším důkazem o přítomnosti islámu ve východní Africe. Jsme na místě, řidič nás předává místnímu průvodci, u kterého fasujeme ploutve, brýle a šnorchl. No, ten si neberu, při představě kdo ho měl přede mnou v hubě, mi to nedělá dobře. Jsme vybaveni jako na expedici Jacques-Yves Cousteau a vyrážíme na širý oceán.
Malá loď se závěsným motorem po hladině doslova letí a my si užíváme krásných pohledů na okolní pevninu. Postupně nás míjí vracející se lodě s turisty, a z jejich tváří a gest lze vyčíst, že o delfíny ani nezavadili, věřme, že nás štěstí neopustí. Průvodce vypíná burácející motor a my se ocitáme uprostřed průzračně čisté vody, kde dohlédnout na dno, je stejně jednoduché, jako pohled na pobřeží. Kotva pomalu klouzá do hlubiny a začíná ta nejnapínavější část dne, čekání na delfíny. Oči nás všech bedlivě pozorují klidnou hladinu, ale po delfínech ani památky, přesto nasazujeme ploutve a jdeme pod hladinu. Pro zkušené potápěče by to byla asi nuda, ale pro mě a Lenču velký zážitek. Chvílemi si připadáme jako v akváriu, nespočet barevných ryb, podvodní rostliny a sněhobílý písek, ale to hlavní, delfíni, nepřichází a je jasné, že se budeme vracet s nepořízenou.
Na břehu odevzdáváme výbavu a náš řidič se ptá, zda je vše ok. Odpovídám po pravdě, jsme zklamaní, nic jsme neviděli. Sice neodpovídá, ale v jeho tváři se objevuje takový zvláštní výraz, který si mohu vysvětlit i tak, že jsme trochu naivní, když jsme doufali v opak. Ale nechci jim ubližovat, třeba jsme měli jen smůlu a delfíni tu opravdu jsou. Nasedáme do dodávky a odjíždíme do Jozani forest, což je přírodní lesní rezervace, která se nachází v centrálním regionu ostrova Zanzibar. Zde na nás čeká prohlídka deštného pralesa, mangrovníků a také opic, kterých tu jsou celé tlupy. Ujímá se nás pomalý průvodce, který musí mít za předky lenochody, pralesem jde rychlostí co krok, to prd. Prohlídka mi z počátku přijde jako ze slavného filmu Rozpuštěný a vypuštěný, kdy Hlaváček prochází kachní farmou a slyší jen:kachny, kachny... Nakonec jsme průvodce „roztlačili“ a dočkali se i hejna opic Red Colobus, kterých jsou zde plné stromy.
Druhá část pralesa je o poznání zajímavější, jsme uprostřed hustého porostu, obklopeni mnoha druhy stromů, rostlin a také bažinou plnou mangrovníky, jejichž vzájemně spletené kořeny tvoří bizarní tvary.
Na jednom z přechodů po lávce, nedávám dostatečný prostor a padá mi víčko od foťaku tak nešťastně, že propadá přes mezeru v lávce rovnou do vody. A je po legraci. Zbytek výletu budu mít na objektivu ponožku.