Reklama
Petr Havránek

Česko- Saské Švýcarsko

17. 07. 2017 7:00:04
Víkend v kombinaci s volným dnem státního svátku, nám každoročně umožňuje vyjet někam dál než obyčejně. Tentokrát jsme se vydali k severo-západnímu výběžku Čech, do Česko-Saského Švýcarska.

Výchozím místem se nám stal autokemp Mezní Louky, který je asi 5km nad Hřenskem a z něhož se dá pohodlně dojít ke všem zajímavým místům národního parku. Hned za branou kempu je šotolinový plácek, určený pro karavany a právě tam bychom rádi rozbili náš tábor, ale než stačím zaparkovat, padá mi čelist na palubní desku. Na place se majestátně vypíná žlutý expediční vůz, velikosti Titaniku, takže když po chvilce civění parkuji vedle něj našeho drobečka, připadám si, jako bych přijel s dětskou hračkou.

Je pátek podvečer a tak i našim kamarádům Jardovi a Milanovi chvíli trvá, než se prokoušou pátečními kolonami a připojí se k nám, ale večerní plánování následujících dní je už společné.
Na českou část tohoto národního parku, jsme si vyčlenili dva dny a tím je de facto rozhodnuto, kam půjdeme. Být v těchto místech a nevidět Pravčickou bránu či soutěsky řeky Kamenice, by bylo neodpustitelné. V sobotu se tedy vydáváme k symbolu NP České Švýcarsko, k Pravčické bráně. Cesta k němu vede borovým lesem, podél pískovcových skal a díky jejich tvarové rozmanitosti máme o zábavu postaráno.

Pozorujeme malé otvory, voštiny v těle skal, mohutné kvádrové pukliny a pod tvary mnoha převisů si představujeme všemožné výjevy z našeho života. Po dvou hodinách chůze, jsme u největší pískovcové skalní brány v Evropě a k ní přilehlému Sokolímu hnízdu. Vskutku mimořádná podívaná, kterou kazí jen davy turistů, dychtící vidět tento skalní útvar, který vděčí za svůj tvar boční erozi na tohoto pískovcového ostrohu.

Kromě úchvatné podívané, nás čeká i nemilé překvapení. Jde o to, jakou formou zde vybírají vstupné. Nikdo nepochybuje, že si tento krásný kout přírody zaslouží, abychom svým vstupným přispěli k jeho obnově a udržení, ale ne všichni touží vidět bránu z jedné z mnoha vyhlídek a stačí jim pohled z terasy restaurace v Sokolím hnízdě. Ale i oni musí zaplatit vstupné a nemohu se tedy zbavit dojmu, že platím i za to, že si mohu koupit jídlo a pití. Stačilo by posunout pokladnu o 20 metrů dál a bylo by vše košer. Ale budiž, mám zaplaceno a dřív, než půjdeme na vyhlídky, jdeme na něco ke snědku. A tady přichází druhé rozčarování: Pivo v kelímku 50 Kč, bílá klobása s tvrdým chlebem na tácku 80 Kč. Buď je důvodem blízkost německé hranice, nebo jde o úplnou tupost provozovatele. Náladu si spravujeme až na jedné z vyhlídek, kde máme Pravčickou skálu a okolní Labské pískovce, jako na dlani. Podívaná, která se neomrzí.

Pro zpáteční cestu jsme si vybrali jednodušší variantu, sešli jsme dolů do Hřenska a ke kempu nás vyvezl autobus, což nám ušetřilo dobrou hodinu času, kterou holky věnují vyhřívání na slunci. "A co budeme dělat my?", mířím mojí otázkou na pánskou polovinu party a protože se mi nedostává odpovědi, velkopansky rozhoduji sám "jedeme na kola"! Trasa je jednoduchá, Hluboký důl-Vysoká Lípa, kde si dáme pivo a zpět. Nic dlouhého, ale pár kopečků zdolat musíme, abychom si ten zlatavý mok zasloužili. Po návratu nás stále svrbí prsty, jako bychom neměli dost a tak přichází dnešní poslední sport a tím je badminton. Rychle si ze šňůr vyrábíme kurt, natahujeme síť a jdeme na to! Na jedné straně dvorce Míla se Stáňou proti nim já s Jendou a může začít lítý boj, žádný míček není zadarmo a každý bojuje, jako lev. Dusím v sobě moji vrozenou soutěživost, ale nějak to nejde a zápas končím v transu. Ale vítězně! Nebýt blížícího se večera, kdo ví, co bychom ještě podnikli, takhle se jen rozcházíme do lesa pro dříví na večerní oheň.

Symbolem Hřenska jsou soutěsky na řece Kamenici, úzké koryto řeky vsazené do rozeklaných, vysokých skal a právě to je cíl nedělního výšlapu. Z Mezní Louky, půjdeme do obce Mezné, z ní na Mezní Můstek, rovnou doprostřed mezi Edmundovu a Divokou soutěsku. Bohužel máme smůlu, z Divoké soutěsky přes noc utekla voda a tak nám k prohlídce zbývá poslední ze tří soutěsek, Edmundova neboli Tichá, kterou zdoláváme pěšky i po vodě. A kde se vlastně vzal nápad splouvat soutěsky na řece Kamenici? No kde jinde než v hospodě! U Zeleného stromu a to roku 1877, kdy se pět dobrodruhů vsadilo, že soutěsku zdolají na voru. A pak že sezení u piva je ztráta času.

Máme za sebou dvě nejzásadnější místa národního parku, ale ani zdaleka není vyčerpáno, je tu spousta dalších příležitostí, kam vyrazit a tak stojíme před rozhodnutím, zda zůstat nebo popojet podle plánu k našim německým sousedům. Sasko nás láká, zejména 15km vzdálené Bad Schandau, se svojí jedinečnou tramvají, brázdící území Saského Švýcarska. Rozhodnutí není lehké, ale nakonec míříme na západ, nic méně nám není přáno. Obě cesty do Bad Schandau jsou buď dočasně uzavřené, nebo rozkopané a tak musíme volit alternativu, malou obec na kraji NP, Hinterhermsdorf. Na malé parkoviště nad obcí přijíždíme jen ve dvou, Jarda musel na otočku do Děčína pro oční kapky malé Verunce a tak ho teď přes telefon navigujeme k místu setkání. Program na pondělí je jasný, na kolech vyrazit do údolí hraniční říčky Křinice. Ráno se všichni chystáme jen Jarda vypadá, že právě vstal. "Co se děje lenochu, makej, makej", snažím se ho povzbudit v jeho úsilí, ale marně. Celou noc nezamhouřili oči, protože Verunka pro změnu chytila zánět do ucha a tak místo na kola, míří opět do Děčína. Nám se výlet náramně povedl a jen litujeme, že jsme údolím nemohli jet z Bad Schandau, protože místo je to krásné a bude-li jen trocha času, jistě se sem v budoucnu vrátíme.

Trochu nás hryže svědomí, že my si užíváme a Pištěci se mezitím trápí v Děčíně a tak se rozhodujeme jet za nimi a společně pokračovat k Lovosicím, kde druhá parta karavanistů pálí čarodějnice. Tak se i stalo a v brzké odpoledne se setkáváme v kempu u pískovny s druhou partou. Jsme ve vinařské oblasti a tak by byl hřích pít pivo, proto nasedáme na kola a jen tak, na zdař bůh, jedeme k Velkým Žernosekům doufajíc, že po cestě narazíme na nějakého vinaře. A štěstí nám přeje, jednoho jsme lapili a drze se mu cpeme do sklepa, naštěstí je vstřícný a začíná se chlubit svými výtvory. Ze čtyř vín se dalo pít jen jedno, ale to nám nebránilo se trochu rozpumpovat a užít si odpoledne. Pochopitelně myslíme i na ostatní a do batohu ukládáme pár PET lahví vína, z kterých po cestě trochu srkáme, ale oni nám to kamarádi odpustí. Večerní rej čarodějnic je tedy pořádně veselý a den končí hluboko po půlnoci.

Svátek práce slavíme jak se má, lenošením. Trochu jsme si pospali, dobře se najedli a pomalu, beze spěchu, se vydali k Táboru.

Zvyšte článku karmu!
Autor: Petr Havránek | | karma: 12.50 | přečteno: 448 ×
Facebook Twitter Google Plus

Diskuse

Vstoupit

V diskusi je 6 příspěvků.
Poslední z 18. 7. 2017, 18:11

Poslední články autora
PŘEJÍT NA ÚVODNÍ STRÁNKU iDNES.cz
Reklama