Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Lago di Garda-Torbole

29. 06. 2017 15:32:50
Naše partička staroměstských povalečů se rozhodla k daleké cestě. Po zkušební vyjížďce do Vídně, kterou jsme absolvovali počátkem léta, je tu Itálie a jezero Lago di Garda.

Čas strašně letí a je fajn se někdy zastavit a ohlédnout se zpět. To je případ i tohoto cestopisu, který se datuje do roku 2011, kdy jsem poprvé navštívil jezero Lago di Garda, které se od té chvíle stalo mým zamilovaným místem, kam se každoročně vracíme.

Hybatelem celé akce je Fíša, který zná okolní kopce ze svých cyklo putování po Evropě a jezero patří k jeho zamilovaným místům. I při hledání ubytování vychází ze zkušeností a zamlouvá chatky v kempu Brione, na půl cesty mezi Torbole a Rivou del Garda. Já si svoji chatku vezu s sebou a to už v úterý ráno, abych hezky v klidu, bez stresu, dojel k jezeru za světla, ubytoval se a začal si vychutnávat zdejší atmosféru plnými doušky. Zatím co já si už dávno pohodlně spím v posteli, ostatní jsou sotva v půli cesty a k jezeru přijíždějí až za kuropění, aby zbytek rána dospali v autě. Začíná naše "Gardské putování".

Den první - Malga Campo 1.530 m n.m.
Parta s sebou přivezla krásné počasí a slunce je teď po ráno příjemným budíčkem. Po nočním přejezdu má Fíša pro dnešek naplánovanou tzv. "odpočinkovou trasu" a tak nás čeká pohodový výjezd podél řeky Sarca, až do městečka Dro. Není divu, že jsou po ránu všichni jak opaření a tak trpělivě čekám, až se ubytují, posnídají a teprve potom náčelník velí do sedel. Cesta je naprosto pohodová, samá rovinka a peloton čítající deset cyklistů drží stále pospolu, ale jen k mostu Ponte Romano di Ceniga.

Tady končí asfalt a začínající šotolina není nic pro Honzu, který jede na silničním kole. Odděluje se od nás a tím se z něj i pro následující dny, stává samostatná jednotka. Na náměstí v Dro je první zastávka na prosecco a kávu, vládne pohoda a klid. Ale jen do chvíle, než nás Fíša seznamuje s onou slibovanou "pohodovou trasou". Cílem je Malga Campo ve výšce 1.530m, což znamená převýšení 1.400m. Všichni v blahé nevědomosti přijímáme a začínáme stoupat ke kostelu v Drena. To si ještě navzájem vyměňujeme špílce, ale humor nás postupně přechází. Skupinka se trhá, kopec začíná "houstnout" a cíl je v nekonečnu. Pomalu se šplháme vzhůru a očima hypnotizujeme číslovky napsané na asfaltu, ukazující vzdálenost k cíli. Je to nekonečné, bolí to, možná jsme masochisté, ale nás to baví. Když se s Fíšou, bok po boku, dostáváme na horizont, náš první pohled míří ke kamennému statku, o kterém si myslíme, že je hospoda. Kdybychom byli v poušti, řeknu - fata morgána, jen sen. Statek je zabedněný, nikde nikdo a dokonce tu není ani studna k doplnění vody do prázdných bidonů.

Uléháme do trávy a čekáme na ostatní, abychom jim mohli sdělit tuhle primovou zprávu. Co zbývá? Jedeme dál. Cesta nás po krátkém traverzu přivedla k asi 500 metrů dlouhému stoupání, při jehož zdolávání se nám kolo staví téměř na zadní, takový je to sklon.

Za dřinu jsme odměněni úžasným výhledem na pohoří Brenta a čeká nás už jenom sjezd k jezeru. Rádi bychom vyjeli v Rivě, ale stačí jedno špatné odbočení a místo u jezera, se vynořujeme z lesů někde u Arca. V ústech máme jak na Sahaře, ale k jezeru (a nejbližší hospodě) je to po rovině jen kousek, takže žádný stres.

Ovšem to by se vůdcovství nesměl ujmout Maki, známý ve svém okolí tím, že zabloudí kdykoli a kdekoli. Neomylně, věren své pověsti, nabral opačný směr a jedeme opět do kopce. Jen z pouhé solidarity ho neopouštíme a nenecháváme ho tomu trápení na pospas samotného. Ale všechny cesty vedou do Říma. I ta naše, konečně jsme u jezera a bereme útokem první hospodu. Pizza a pivo je hodně pozdní oběd, ale při pohledu na plný stůl a sluncem zalité jezero je nám dobře. První odpočinkový den je za námi.

Středa: Překonali jsme cca 2.100 výškových metrů a ujeli 70 km

Den druhý - Paso di Tremalzo 1.824 m n.m.
Každý sport má své kulty, něco, co jednou sportovec musí vylézt, zdolat, přeskočit nebo vyjet. Zde na Gardě je to pro nás cyklisty bez pochyby Paso di Tremalzo, cíl naší dnešní cesty. Na kopec vede několik cest, my si vybíráme tu z Lemone. Po včerejší zkušenosti se dnes připravuji o poznání pečlivěji, do batohu skládám kromě dvou bidonů s vodou i nějaké ty vitamíny a sladkosti.
Cesta na Tremalzo začíná v Limone sul Garda, malebném městečku na úpatí skal, protkaném úzkými uličkami a krásnou pobřežní promenádou, kam nás hned ráno dopraví loď.

Je opět krásné počasí a tak by byla škoda chvíli neposedět na břehu jezera, usrkávat kávu s proseccem a chvíli jen tak hledět na jezero. Ale dost romantiky, čeká nás slušná dřina. Hned od jezera se kopec prudce zvedá a až do Voltina šlapeme proti kopci. Ve vsi je jediný krám s hospodou, kde už na nás čeká skupina B, která ráno vynechala kávu a vyjela dříve. Po společném pivu naše výzva pokračuje a začíná přituhovat. K Passo Nota 1.208m, kde je další mezistanice v cestě na Tremalzo, jsou to poctivé dvě hodiny stoupání, naštěstí pod stromy, které nás chrání před spalujícím sluncem, ale na tom, že si cestu musíme odmakat, se nic nemění. Pod koly se střídá podklad, z asfaltu přejíždíme na kameny, což je neklamné znamení, že jsme u Passo Nota. Konečně!

Na řadě jsou špagety, pivo a trocha zaslouženého oddychu. Chvíli před tím, než jsme chtěli pokračovat vzhůru, se přiřítila i skupina B, které dalo stoupání tolik na frak, že se rozhoduje vypustit Tremalzo a sjíždí zpět do Riva del Garda. Zbyli jsme tedy jen čtyři.

A hned prvních pár desítek metrů napovídá, co nás čeká. Plovoucí šotolinový podklad mezi velkými kameny bude vyžadovat maximální soustředění a sílu, protože stačí malé zaváhání, sešlápneš z kola a znovu nasednutí je díky strmosti stoupání a podkladu hodně obtížné. Pár stovek metrů je doslova peklo, chybí mi technika a tak to rvu spíše silou, než hlavou, navíc musím dávat pozor i na protijedoucí cyklisty. Ti jsou kapitolou sami pro sebe, a když vidím, v jaké rychlosti mě někteří z nich míjejí, tají se mi dech a na mysl mi vytane jen jedno slovo-magoři.

Pomalu se škrábeme vzhůru kamenitými serpentinami, klikatícími se jak bílá tkanička po úbočí skály a kromě dřiny nás čekají i neuvěřitelné výhledy. Je to doslova bajkerský ráj! V jeden okamžik přistihuji sám sebe, jak se usmívám a vnitřně tetelím blahem, ještě, že jsem sám, jinak by si o mě mohli myslet, že jsem se úplně zbláznil.

Tu a tam zastavuji, musím vyfotit ty neopakovatelné scenérie a zároveň počkat na kluky, abych se ujistil, že v tom rauši nejsem sám a také na Fíšovi vyzvědět, jak daleko to ještě máme k vrcholu. "Přesně nevím, ale konec cesty poznáš snadno. Jakmile před sebou uvidíš tunel, máš vyhráno. Za ním jsi u cíle" zní jeho odpověď. Znovu se zakusuji do kopce a šlapu dál, už jsem trochu pronikl i do techniky a je to překvapivě jednoduché, heslo zní-zrychlit. Ano, v těžkých úsecích, když přejíždím hlubokou šotolinou nebo přes kameny, se nesmím bát, ale naopak přidat na frekvenci a síle, doslova úsek přeletět. To se snadno řekne, ale hůř provede.

Vyzbrojen teorií zdolávám zatáčku za zatáčkou až do chvíle, kdy před sebou vidím tunel. Je to tady! Jo! Mám to za sebou, teď jen projedu tmou a na jejím konci bude čas oslavovat, říkám si v duchu. Oslepen pronikavým světlem na konci tunelu se pomalu blížím k jeho ústí a... „do prdele". Žádný konec, přede mnou je další kopec a další nekonečné serpentiny! Otáčím se zpět a čekám na Fíšu, jako by on svým verdiktem mohl něco změnit. "Ty vole, tohle není konec!" Fakt? Tak to jsem se spletl" zní krátký dialog.

Následující stoupání je z těch všech dosavadních asi nejtěžší, možná proto, že moje hlava byla nastavena na konec cesty, nebo mi už jednoduše docházejí síly. Zase vidím tunel! Tentokrát jsem v klidu, co kdyby to byl zase jen jeden z řady. Rychle jím projíždím a na konci mě zaplavuje radost. Jsem tady! Adrenalin v mém těle dovádí jak na pouti a já se raduji jako malé dítě. Tunel pod Bocca di Val Marza znamená, že Tremalzo je dobyto.

V chatě Garda, ke které sjíždíme mírným traverzem, zapíjíme úspěch jedním točeným, ale není čas na dlouhé vysedávání, je pozdní odpoledne a nás ještě čeká cesta zpět. Nejprve několika kilometrový asfaltový sjezd pod kopec, dlouhá rovina k Lago di Ledro a je tu legendární Strade del Ponále s překrásnými výhledy na jezero. Skvělý závěr trasy, který se pochopitelně neobejde bez sklenky prosecca v Riva del Garda.

Dnešek mi přinesl nesmírně silný zážitek, ten pocit, když jsem se škrábal vzhůru se vším tím okolo sebe, kdy jsem si na jednu stranu přál konec, ale zároveň doufal, že to nikdy neskončí, byl ohromen dílem stavitelů, se nebude opakovat. Uchovám si ho na dlouho uvnitř sebe. A ještě něco se mi po dnešku vryje do paměti. Karlova hláška, která doprovázela náš odchod na večeři.
Bylo to takhle: Jsme vysprchovaní, voňaví a odcházíme na večeři do nedaleké pizzerie. Ale chybí nám plánská parta, která se stále ochomýtá okolo chatky a k odchodu se moc nemá. "Hej Karle, jdete s námi"? Vysíláme jasný signál směrem k nim. "Ne, díky my dnes máme sebáky" zní Karlova odpověď. Sebáky? Tápeme nad významem slova, které slyšíme poprvé. "Jo, to je to, co jsme si přivezli s sebou“. Aha! Od tohoto okamžiku jsme my i český jazyk obohaceni o nový výraz. Čtvrtek: Překonali jsme cca 2.250 výškových metrů a ujeli 77 km

Den třetí - San Giovanni 1.050 m n. m.
Po včerejší dřině, jsme si na pátek naordinovali pohodu a pozdější vstávání. Tentokrát vyjíždíme bez " plánské sekce ", která dala pro dnešek přednost lezení po skalách a přichází tak o další zářez na pažbě-kopec San Giovani.
Ten se vypíná vysoko nad Arco a cesta k němu vede po 10km dlouhém asfaltovém stoupáku. Díky poměrně pozdnímu odjezdu se ocitáme na kopci v pravé poledne a to v tomto slunečném počasí není věru žádná výhra, trápíme se a navíc nám opět dochází voda, ale i přes tyto těžké podmínky je znát vzájemná soutěživost a nikdo z nás neodpustil tomu druhému ani centimetr.

V San Giovanni je pouze jediná hospoda, zato parádní. Hned po dojezdu jsme si dali jídlo, pivo a relaxujeme na sluníčku. Jediný Maki dostatečně neoceňuje místní kuchyni a naopak trochu odlehčil svému žaludku. Prý mu nesedla vůně z našich špaget. Ale k jeho cti slouží, že mezi tím co běhal na záchod a seděl u stolu, statečně popíjí bílé víno. Je to prostě chlap! Hodinová pohoda nám všem přišla k duhu, a protože víme, že nás čeká už jen jízda dolů, sršíme vtipem a dobrou náladou.

Po cestě odbočujeme ještě k blankytně modrému jezeru Lago di Teno, abychom se po chvíli ocitli v Rivě, u stolku naší oblíbené kavárny. Prosecco, káva, slunce a vůně jezera, to vše umocňuje dnešní pohodu, ovšem jen do chvíle, než náš klídek narušila plánská sekce, která se vrátila z lezení již okolo třetí hodiny odpolední a od té doby se potulovala po městě a srkala víno. Tomu odpovídá i jejich bujará nálada. Podle pravidla kdo uteče, vyhraje, prcháme před rozjetou partičkou do kempu a zbytek dne si hovíme na slunci u chlazeného rosé a dobře prorostlého prosciutta.

Pátek: Překonali jsme cca 1.300 výškových metrů a ujeli 60 km

Den čtvrtý
Sobota je dnem odjezdu a každý si program zařizuje po svém. Někdo jde na skály, další pěšky do města a ostatní na lehkou projížďku na kole. Jediný Fíša to vzal poctivě a vyrazil sám do kopců. Končí krásných pár dní a zdá se, že bychom tímto mohli založit příjemnou tradici výjezdů k Lago di Garda.

Autor: Petr Havránek | čtvrtek 29.6.2017 15:32 | karma článku: 17.59 | přečteno: 917x

Další články blogera

Petr Havránek

Zanzibar - z pralesa za delfíny

Jak dopadlo naše setkání s delfíny a je prales Jozani forest místem, kde lze pozorovat volně žijící opice Red Colobus? Na to odpoví další díl našeho poznávání ostrova.

18.9.2017 v 7:00 | Karma článku: 8.30 | Přečteno: 168 | Diskuse

Petr Havránek

Zanzibar - korálový rif

Máme za sebou krátkou aklimatizaci na ostrově a je nejvyšší čas k poznávání zdejší fauny a flóry. Před námi je návštěva spice garden a prozkoumání korálového rifu.

4.9.2017 v 7:00 | Karma článku: 10.70 | Přečteno: 329 | Diskuse

Petr Havránek

Zanzibar - přílet

Zanzibar, perla Indického oceánu, ostrov mnoha vůní a chutí, místo s nekonečně dlouhými plážemi, ale i rodiště Freddie Mercuryho. Právě do těchto míst, míří naše cesta.

25.8.2017 v 8:55 | Karma článku: 17.35 | Přečteno: 576 | Diskuse

Petr Havránek

Suchdol nad Lužnicí

Když se manželka svěří svým kamarádkám, že na víkend vyráží s rodinou do Paříže, může to u některých vyvolat i závist, ale jen co dodá, že se nejedná o velkoměsto na Seině, ale o kemp nedaleko Suchdola nad Lužnicí, vše je jinak...

21.8.2017 v 7:00 | Karma článku: 12.38 | Přečteno: 381 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Vladimír Hauk

Po schodech do nebe na nejnebezpečnější stezku světa

Dlážděná cesta - schody - cesta - plošina - delší schody - plošina - ještě delší schody - velkoplošná obrazovka - schody - plošinka - dlouhé schody - prudké schody - strmé schody - nekonečné schody - téměř kolmé schody - vrchol

20.9.2017 v 8:55 | Karma článku: 24.47 | Přečteno: 840 | Diskuse

Ervín Dostálek

Za "Perlou Sibiře" - na Bajkal 10:V BARGUZINU vycpané hlavy losů a též "báťuška" STALIN

"Tady to bylo, tady přebrodili řeku Barguzin", říkám si ráno při četbě knihy "Dlouhá cesta", dle níž natočen film "Útěk ze Sibiře" o utečencích ze sibiřského gulagu. "A my jsme teď tady, svobodní, i když ženatí, není to nádherné?"

20.9.2017 v 7:55 | Karma článku: 10.35 | Přečteno: 175 | Diskuse

Ervín Dostálek

Za "Perlou Sibiře" - na Bajkal 9:"V létě vozím turisty,v zimě basy s vodkou",říká JUDR Č.

Po devítihodinové plavbě na škuneru Volnyj napříč Bajkalem se při ústí velké řeky Barguzin ubytováváme u pohostinné rodiny Černovových, dostáváme masívní večeři a s chutí vstupujeme do očistné ruské baně i s březovými metličkami.

19.9.2017 v 7:38 | Karma článku: 9.03 | Přečteno: 235 | Diskuse

Klára Hájek Velinská

Pohoda a relax v krásných saunách

Tyto lázně a sauny jsme navštívili náhodou při cestě naším karavanem z Erdingu. Měli jsme den volna a rozhodli se nepospíchat domů a prodloužit si tak náš saunovací výjezd poznáním dalších termálních lázní.

18.9.2017 v 13:58 | Karma článku: 5.84 | Přečteno: 283 | Diskuse

Lubomír Stejskal

Vzpomínky na Afriku

Seděl jsem na plážovém baru a uslyšel ruštinu. Což ještě neznamenalo, že by ten turista musel být z Ruska. A právě to mě zajímalo. Do Egypta se přece přímo z Ruska nelétá.

18.9.2017 v 8:00 | Karma článku: 20.80 | Přečteno: 593 | Diskuse
Počet článků 141 Celková karma 12.69 Průměrná čtenost 489

Občasný cestovatel, který svými nápady"ničí" dovolené své rodině i přátelům. Moto je : I cesta je cíl".



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.