Vysoké Tatry - Piešťany - splutí Váhu

Piešťany, lázeňské město, ležící na řece Váh, má turistům co ukázat. Kromě vyhlášených termálních lázní, je to i rekreační nádrž Sľňava a nedaleký Čachtický hrad, opředený hororovou pověstí.

Máme to štěstí, že naši přátelé Milan a Maja se chopili organizace a uspořádali právě v Piešťanech, v místě svého bydliště, společný výjezd. Na Slovensko je to kus cesty, a když už se tím směrem vydáváme, rádi bychom ještě navštívili našeho kamaráda Roba, žijícího v Belianských Tatrách a zajeli se podívat i do Vysokých Tater. Proto se na dlouhou cestu vydáváme již ve čtvrtek v poledne, ale ta se nám komplikuje dopravním kolapsem u Slavkova a Žiliny, to je ten důvod, proč se do Ždiaru dostáváme až po deváté hodině večerní. Ale hostitelé na nás trpělivě čekali a vítají nás s otevřenou náručí. Obec Ždiar je uprostřed kopců a i Robertův dům je zasazen ve stráni. Abych na noc někam zaparkoval náš karavan, musím vyjet kopec nad dům a zaparkovat tam. Ale nemám před sebou zrovna snadný úkol, karavan musím rozjet po krátkém betonovém platu a doufat, že zbylý travnatý úsek přejedu natolik rychle, abych na něm nezapadl. Úkol mi neusnadňuje ani tma, která se mezitím snesla mezi kopce. Spojka, plyn a jedu. Jak vidno, přecenil jsem svoje síly, kola karavanu podkluzují na mokré trávě, spojka se pálí a mě zachvacuje panika. OK, nechám to takhle, rozhoduji se a opouštím karavan, který svým sklonem připomíná spíše vagón zubatky, než dům na kolečkách. Nevadí, spíme v domě a ráno to nějak dopadne. Konečně se můžeme věnovat něčemu podstatnému-klobásy, uzená šunka, brynza, borovička a pivo. Vpadli jsme totiž doprostřed malé rodinné oslavy a kromě hostitelů je tu i pár jejich přátel. S postupujícím časem tu slovenštinu střídá místní goralské nářečí a věřte, že ani litr borovičky nám nepomohl porozumět alespoň z části tomu, co říkali.
Ranní pohled z okna na okolní kopce zalité sluncem, je kouzelný a už se Robovi nedivím, že je tu tolik spokojený.

Loučíme se s přáteli, já sklouzávám karavanem z trávy na silnici a vydáváme po Cestě slobody, do dvacet kilometrů vzdálené Tatranské Lomnice. Robert nás upozorňoval na to, že se nám díky množství turistů, nemusí podařit vyjet lanovkou až na Lomnický Štít, ale máme štěstí a v krásném počasí si užíváme neopakovatelných výhledů na tatranské velikány. Dalším místem, kam směřujeme, je Štrbské pleso, ledovcové jezero staré více jak 10.000 let, zasazené do horské kotliny. Je to jen letmá zastávka s krátkou procházkou okolo jezera, navíc bohužel nemáme čas, před námi je cesta do Piešťan.

Libujeme si, jak nám zatím vše vychází a tím na sebe přivoláváme smůlu, která, jak známo, nechodí po horách, ale po lidech. Ve vysoké rychlosti najíždím do díry ve vozovce, ozývá se rána, spouští se výstražná světla a zhasíná motor. Krve by se ve mě nedořezal. Zprvu jsem si myslel, že mi snad upadlo kolo, ale vše je jinak. Nebylo to ani kolo, ani nic proraženého, ale nárazové čidlo zastavilo přívod paliva do motoru. Stačilo tedy najít ono čidlo, domáčknout ho a vše bylo OK. Těchto pár slov popisu situace, je ve skutečnosti 90 minut nervů s mnoha telefonáty na všechny možné strany a hledáním řešení. Nakonec vše dobře dopadlo a my jsme lehce vystresovaní, ale v pořádku, dojeli na místo srazu, parkoviště u areálu vodního lyžování Ratnovská zátoka. Tady už na nás čekal hostitel Milan se sklenkou červeného vína na uvítanou. Než jsme jemu a Maje stačili převyprávět naše zážitky, přijeli další dvě posádky a byli jsme kompletní. Večer nás Milan seznamuje s tím, co pro nás má nachystané a nevypadá to věru zle. Ráno společně snídáme a je tu první bod programu, vodní lyžování. Zprvu jsem měl obavy z úrazu, protože moje nedávno poraněné koleno není ještě v pořádku, ale strach házím za hlavu a jdeme na to. Navlékáme na sebe neopreny, a poučeni obsluhou, absolvujeme první pokusy.

Byť jsem zdatný lyžař (tedy zimní), stále se mi nedaří vyjet na vodu. Sotva se chytím lana vleku, padám do vody. Až na potřetí jsem pochytil potřebný grif a pustil se na vodu. Skvělá zábava, která se nás drží až do odpoledne, kdy už vodní hladinu "brousí profíci".

A aby toho nebylo pro dnešek málo, na kolech si ještě projíždíme Piešťany a Sľňavu. Mezitím, co my sportujeme, ženské komando odjíždí do Piešťan za nákupy a večer u grilování se trumfujeme, kdo toho zažil více.Na nedělní dopoledne je v plánu další vodní sport, tentokrát vodáctví. Splujeme si alespoň malou část Váhu. Je zajímavé, že na rozdíl od Čech, je zde na Slovensku vodáctví v plenkách, po cestě nepotkáváme žádné lodě, ba ani obyčejnou boudu s pivem a klobásou. Jen zarostlé břehy a svižně tekoucí řeka.

Je krásně, na lodích vládne pohoda, ale jen do chvíle, kdy se Kabrňákům nedaří proplout hrdlem mezi kameny a vývratem, kde se převrací, a my trneme, aby se vynořili včas a neuvízli u dna. Uf, už je vidíme, sice vylekané, ale živé. Snad v návalu emocí nebo záchvatu hrdinství, jim jdu na pomoc s lodí, když v tom mi během sekundy voda podráží nohy a táhne mě pod vyvrácený strom.

Je to tak rychlé, že nestačím vůbec nic udělat, jen doufat, že nezůstanu pod vodou. Byly to vteřiny, ale osud stál při mě a voda mě za vývratí pouští ze spárů. Bez nadsázky jsem se podruhé narodil. Až zpětně si uvědomuji, jakou jsem měl kliku a co jsem to za vola! Po této dramatické chvilce opět nasedáme na lodě a už v klidném tempu doplouváme k cíli, kde nakládáme lodě, a čeká nás poslední víkendový zážitek. Tentokrát gastronomický. Maja celé dopoledne vařila halušky a teď je před nás pokládá asi ve třech úpravách. Lepší konec naší návštěvy Slovenska, jsme si nemohli přát.