Severní Itálie - Lago Di Garda, Cortina D Ampezzo

Itálie je naší oblíbenou zemí, která má snad vše, co máme rádi-moře, jezera i hory. Proto se mi v hlavě zrodil plán vyzkoušet právě tuhle kombinaci při naší letní dovolené.

A co máme tedy v plánu? Nejprve trocha odpočinku u moře vBibione Pineda, poté přejezd k jezeru Lago di Garda, které prozkoumáme od Sirmione po Torbole a na konec olympijské město v horách, Cortina D' Ampezzo. Spolu s námi se na tento italský "trojboj" vydávají Martin a Míra s rodinami.

 9.7-15.7. 2008- Bibione Pineda

My se vydáváme na sever Itálie o den dříve, a pokusíme se v našem oblíbeném kempu Capalonga najít tři místa tak, abychom byli všichni co nejblíže u sebe. Po klidné a bezproblémové jízdě jsme na podvečer u cíle a jdeme se poohlédnout po místě. Naše první kroky vedou do uličky, kde jsme doposud vždy stávali-Želví 32. Jde spíš o hec a takovou nostalgii, ale světe div se, naše místo je volné a navíc tu jsou k mání i další dvě parcely. Mise splněna, budeme všichni pospolu. Martin a Míra přijíždějí druhý den ráno a můžeme se začít věnovat oblíbenému sportu našich manželek - smažení na sluníčku a ležení u moře. A protože by se z toho pánská polovina asi zbláznila, zpestřujeme si dlouhé slunečné dny různými činnostmi. Martin se pustil do míchaných nápojů, já griluji dobroty a Míra na vše rozvážně dohlíží. 

Vyšel čas i na projížďku podél kanálů, mezi nimiž jsem se proplétal úzkými silničkami, které lemuje vysoké rákosí stěžující orientaci natolik, že se není čemu divit, když jsem občas zabloudil a silnice mě dovedla zcela jinam, než jsem si přál. 

I proto jsem přivítal společnost jakého si Rakušana, z jehož jezdeckého projevu bylo vidět, že už má nějaké ty kilometry za sebou. K mé smůle to byl vyznavač cyklo maratonů s nohama jak špalky, který zde prý najíždí kilometry. Jsem srdcař a nerad prohrávám, což znamenalo, že mě totálně utavil.

 Ale ne každý den bylo počasí podle našich představ. Silný vítr nám nejprve připravil možnost zadovádět si ve vlnách, aby pár hodin potom, přivál bouřkové mraky a s nimi doslova průtrž mračen a kroupy. Řinoucí se voda z nebe nebrala konce a způsobila v kempu lokální záplavu. Jediní, kdo z toho měl radost, byly děti, běhající vodou a bahnem sem a tam.

Kam se na to hrabalo nějaké moře… Čas válení u moře se naplnil, ale než se vydáme kLago di Garda, musíme ještě splnit jeden slib, který jsme dali dětem. A to návštěvu aquaparku v Lignanu. Ráno opouštíme kemp a přejíždíme na parkoviště před aquapark. Děti se nemohou dočkat a k bráně doslova letí. Je parno k zalknutí, proto si zalézáme do stínu a vypouštíme děti k atrakcím. Ty s sebou mlátily na skluzavkách, prolézačkách, tobogánech a jiných atrakcích nepřetržitě až do 16 hodiny, kdy usuzujeme, že je nejvyšší čas odejít, dokud jsme všichni zdraví.

Původně jsme na parkovišti chtěli přespat a ráno se přesunout na západní pobřeží jezeraLago Di Garda, do městečka Toscalano - Maderno. Ale slunce je dnes nemilosrdné a představa, že strávíme odpoledne a večer na rozpáleném asfaltu je téměř nemyslitelná. Proto měníme plány a k jezeru odjíždíme hned. Cesta příliš neubíhá, navíc nás dvakrát pohlcuje kolona a my musíme měnit plány ještě jednou. DoToscalano Maderno, bychom přijeli za tmy a nejsem si jistý místem na přespání, proto do navigace zadáváme STLP nedaleko starobylého města Sirmione, kam přijíždíme těstě po deváté hodině večerní.

16.7 - 17.7. 2008  Lago Di Garda , Sirmione 

Vstáváme do prosluněného rána a jdeme se porozhlédnout po okolí, rádi bychom zde strávili dva dny, proto doufáme, že jsme nevybrali špatně. STLP je na klidném místě, bezprostředně u jezera s travnatou pláží, přičemž do starého města je to asi 6km.

A právě tam bychom se zítra chtěli jet podívat. V podstatě máme tři možnosti, jak se doSirmione dopravit-kolo, autobus nebo přejet karavanem. Nejlepší se nám jeví ta třetí varianta, ale k tomu je zapotřebí ověřit, zda vyhlídnuté parkoviště u brány starého města, bere na milost i karavany. Proto bereme kola a jedeme podél vody na průzkum. Ukazuje se, že na parkovišti je dokonce i oficiální STLP a tím je vše vyřešeno, zítra sem přejedeme karavany. Odpoledne trávíme koupáním a odpočíváním u jezera, ale nejsme příliš nadšeni čistotou vody, respektive bahnem, které je na dně jezera. Za to večer si užíváme do syta, sedíme na břehu jezera, popíjíme místní červené víno a necháváme se unést neopakovatelným pohledem na staré město, osvícené pouličními lampami.

Na druhý den dopoledne jedeme po vinné stezce do vnitrozemí, trochu se porozhlédnout po okolních vinicích, abychom případně doplnili naše zásoby vína a také si vytipovali další místa pro budoucí návštěvu této oblasti. DoSirmione přejíždíme až v pozdní odpoledne a dáváme tak na rady vyčtené z cestopisů, že staré město je nejpůvabnější právě na podvečer. Parkujeme na předem vytipovaném STLP a jdeme podél vody směrem k městu. Po pár krocích míjíme kotviště lodí a slyšíme silný mužský hlas, patřící majiteli rychlého člunu, který nás vábí na projížďku po jezeře. Má asi po šichtě a v nás spatřil poslední dnešní oběť. I my jsme tedy využili "last chance", smlouváme o cenu, což se daří a nic nám tedy nebrání k vyplutí. Kapitán, je bodrý, podsaditý muž se stříbrnými vlasy, z něhož jeho charisma doslova prýští. Než přidá plyn, ptá se nás, jakou řečí chceme, aby nám podával výklad o Sirmione. Volíme němčinu, rychlost nás zamáčkla do sedaček a kapitán se pouští do výkladu. Ale ouha, moc mu nerozumíme, není to rychlostí plavby a ani hlukem z motoru, nýbrž jím samotným. Mluví k nám totiž větami složenými z německých, anglických a italských slovíček. Chvíli trvá, než si na to zvykneme, ale při troše snahy to jde. Některé jeho souvětí jsou geniální, ale nám se jednoznačně vrývá do paměti jeho "luky, luky", které používá vždy, když nás chce na něco důležitého upozornit. Tahle laskavá maličkost, se stává "hláškou" dovolené a provází nás až do Dolomit. Ale je to profík, všechny nás náramně baví, dokonce nechá děti řídit člun a navrch nám ukazuje město tak, jak bychom ho z břehu nikdy nepoznali. 

Vidíme hradRocca Scaligera, stavíme v místě, kde z jezera v hloubce 20m odčerpávají 70°C horkou vodu do blízkých starořímských sirných lázní, obeplouváme i samotný výběžek poloostrova, na němž jsou k vidění zbytky rozlehlé vily v areálu Grotte di Catullo a přes úzké kanály připlouváme zpět ke kotvišti. 

Po vylodění si jdeme město prohlédnout ještě po svých a téměř za tmy se touláme úzkými uličkami, ochutnáváme z nepřeberné nabídky zmrzlin a necháváme se unést géniem loci. Po návratu zpět ke karavanu Martin zjišťuje, zda se Lucky zdravotní stav oproti dopoledni nezlepšil, ale bohužel tomu tak není a navíc se k nevolnosti přidala i horečka. Nedá se nic dělat, zdraví je přednější. Ráno odjedou domů. Toho bystře využívá naše Lenča a vecpala se jim do karavanu. Prý jí to pro letošek stačí .... ,uvidíme se doma. 

18.7. 2008  Lago Di Garda , Gardaland

Gardaland, největší zábavní park v Itálii, to je cíl pro dnešní den. Trochu nás odrazuje počasí, ale na druhou stranu by jemný déšť mohl znamenat i méně lidí. Uvidíme. O této "atrakci" toho bylo napsáno tolik, že už v podstatě není o čem psát, proto jen krátce.

Prošli jsme celý park a vyzkoušeli téměř všechny atrakce, snědli několik hod-dogů a vypili mnoho coca col. To všechno sice zanechalo šrámy na našich peněženkách, ale děti byly spokojené a o to dnes šlo.Děti si přišly na své, teď jsou na řadě rodiče. Odjíždíme doBardolina, místa vyhlášeného svým červeným vínem. Mírova rodina chtěla najít nějaký pěkný kemp a užít si pohody, ale jak se později ukázalo, byla to nemožné přání. Z dostupných informací, vím, že v tomto období jsou kempy okolo Gardy zcela plné a sehnat dvě místa na dva dny se rovná malému zázraku. A ten se nestal. Nejen, že nás ze všech kempů v okolí Bardolina vypoklonkovali, ale navíc byly všechny mimořádně ošklivé, přecpané lidmi a bez žádného soukromí. Myslím, že někteří stanaři měli ve své ložnici zapíchnutý kolík od sousedního stanu, jak tam bylo plno. Bereme tedy za vděk STLP severně od města. Asfaltový plac je bezprostředně u vody a s městem ho spojuje stezka, tím pádem není nijak ohrožen náš plán. Ba naopak. 

 19.7. 2008  Lago Di Garda , Bardolino

Ráno s překvapením zjišťujeme, že včera poloprázdný STLP, nyní praská ve švech a volná místa zaplnili Italové, kteří si o víkendu přijeli odpočinout k jezeru. Přijet sem dnes, jsme bez šance.Vyndáváme kola, abychom se vydali do nedalekéGardy a dál na Punta San Vigilio, což je prý nejromantičtější  pevninská výspa u jezera. Cesta do Gardy vede po pří pobřežní pěší zóně, která je i takhle po ránu plná lidí, jedeme tedy obezřetně, ale ani to neodvrátilo karambol. V nestřežené chvíli naráží do malé Agáty postarší muž na kole a oba padají na zem. Naštěstí se to obchází bez následků a zmrzlina jako bolestné, je dostatečnou náplastí.

Ovšem na pokračování cesty dál, to nevypadá a k Punta San Vigilio jedeme tedy sami z Lenkou. Nelitujeme, je to krásné zákoutí a stojí za tu trochu námahy. 

Garda je vyhlášeným místem pro milovníky horských kol, ale do této chvíle jsme neměli příležitost si to ověřit. Je čas na nápravu, po obědě bereme s Mírou kola a jedeme hledat vyhlášenouLa strada del vino Bardolino. Nejprve šplháme po asfaltu na hřeben, ale potom jsme odměněni, cesta nás  vede šotolinou s nádhernými výhledy na jezero, vinicemi a okolo starobylých stavení.

Vracíme se nadšení a spokojení. Jen na to víno jsme zatím nenarazili. Vše si vynahrazujeme večer ve městečku, vymetáme vinotéky, ochutnáváme víno, sýry a okukujeme obchůdky. Jedné, co kazí pohodu, jsou doslova zástupy lidí korzujících po městě i podél vody, ale vzhledem k přeplněným kempům se není čemu divit.

Možná to rozhoduje o tom, že se Míra rozhodl předčasně odjet od jezera, hledat klid a pohodu vCortina D'Ampezzo. 

20.7. 2008  Lago Di Garda , Malcesina

Malcesina, další místo u jezera, které nelze opomenout, jehož hlavním tahákem je lanovka na pohoří Monte Baldo (1720 m.n.m.), odkud je neopakovatelný výhled na jezero a lze z něho podnikat túry či cyklo výlety po okolí. Z výletu na kole sešlo, jsem bez parťáka Míry, proto doufám v alespoň malý výšlap po hřebeni. Lanovka je v samotném centru městečka a zaparkovat u ní je téměř nemožné, popojíždím tedy dál a zkouším krásné místečko pod olivovníkem, ale než stačíme vystoupit z karavanu, už nás odsud vyhání rozzlobený muž. Další pokus je na hotelovém parkovišti. Tentokrát jsme rychlejší než hotelový vrátný a než se k nám dostane, rychle prcháme k lanovce. Tak snad nám nerozbije okno… Obavy o to, že budeme muset dlouho čekat na lanovku, jsou naštěstí liché a vzhůru stoupáme hned první gondolou. Ještě několik desítek metrů pod vrcholemMonte Baldo se kocháme krásným výhledem na jezero a město, ale stačí pár desítek výškových metrů a lanovka se noří do mraků.

Bohužel ani na vrcholu se počasí nemění, a místo na jezero, tupě zíráme do bílé tmy. Sice se tu a tam mračna rozplynou, ale těch pár sekund naše zklamání nezachrání. Nezbude, než doufat, že se na nás štěstí usměje při další návštěvě.

Sjíždíme dolů, prohlédnout si městečko a jsme doslova okouzleni, klikaté úzké uličky směřující k jezeru a pohled na jeho severní stranu, kde z pobřeží dramaticky vystupuje pohoří, vytváří tomuto místu neobvyklou kulisu.

Při návratu ke karavanu mám trochu sevřené hrdlo, zda nás nečeká nějaké nemilé překvapení. Naštěstí tomu tak není a můžeme pokračovat dál, míříme do Torbole, městečka zaslíbeného turistům, cyklistům, milovníkům ferrat a hlavně vyznavačům surfingu. A mezi ně patří i náš kamarád Jarda, který zde se synem Honzou, tráví dovolenou v jednom z místních kempů. Jezero o okolí se nám doslova mění před očima, z rovinaté jižní části se ocitáme uprostřed hor, které končí někde hluboko pod hladinou. Ta je poseta desítkami plachet surfů, lodí i kitů. Tak nějak podvědomě cítíme, že tady se nám bude líbit.Tentokrát míříme rovnou na STLP, z kterého jsme nadšeni, travnatý plac, bezprostředně u vody, téměř v centru. Úplná idyla. Nejsme sice blízko Jardy, ale to nám nijak nebrání v tom, abychom si společně nedošli na večeři a aperol spritz. 

21.7. 2008  Lago Di Garda , Torbole

Ráno nás čeká příjemné překvapení, všechny karavany, které stály včera okolo nás, v noci či brzo ráno odjely a my jsme tu zůstali téměř sami. To je v kontextu s okolními  kempy, naplněnými až pod strop, velký přepych. Dopoledne jsme přemluvili Pištěky, aby odložili plachty, vyměnili je za kola a slovy klasika-"trochu nás vyvezli".  Šlapeme podél řekySarca až do Dro na zmrzlinu a sklenku prosseca, cesta je to pohodová, bez zásadního převýšení, takže ujetých 40km na nás není ani znát. 

Odpoledne se zvedá vítr, kluci jdou na prkna, Lenka s Jendou k vodě a já se pokusím dostat na kole k jezeruLago Di Ledro, jenž leží v kopcích, západně od Gardy.K jezeru vede do úbočí skal vytesaná původní cesta z roku 1900,La Strada Del Pomale, která prý slibuje nevšední výhledy na jezero.

Na druhou stranu si to člověk musí zasloužit, stoupá se stále do kopce a k jezeruLago Di Ledro jsem naměřil 17km. Mávám rodině a napojuji se na stezku podél vody, která mě přivádí až do Riva del Garda. Do té doby pohoda, ale hned před tunelem zabočuji vpravo a začíná ten správný adrenalin. Stoupám po šotolině, projíždím tunely, pod sebou jezero a kopec stále nepovoluje.

Kochání si nechávám až na zpáteční cestu, chci být nahoře co nejdříve. Kousek podMolina di Ledro nedávám dostatečný pozor a místo, abych pokračoval po relativně pohodlné cyklostezce, sjíždím na turistický chodník. Ten se brzy mění v pěšinu, klikatící se lesem a poslední dva kilometry dokonce tlačím kolo do prudkého kopce, abych se konečně po hodině a půl vynořil u Ledra. Asi nemusím dvakrát zdůrazňovat, s jakou rychlostí do mě zahučelo pivo, které si objednávám v první hospodě u vody. Ale je tu krásně! A jak jsem si slíbil při cestě vzhůru, sjezd si užívám. Nechci používat příliš expresivní slova, ale tahle cesta je přímo skvostná. Večerní grilování je voňavou a chutnou tečkou za dnešním dnem a zároveň i dnem posledním, který trávíme u jezera. Zítra nás čeká cesta doDolomit. 

 22.- 24.7. 2008   Cortina D' Ampezzo

AtmosféraTorbole, nás nadchla a chytila za srdce, myslím, že jsme našli místo, kam se v budoucnu budeme vracet. A to je i důvod toho, proč dnes odkládáme odjezd na poledne, chceme si tu užít ještě pár hodin. Pro přesun doDolomit máme dvě možné trasy. Poznávací, přímo přes hory, nebo rychlejší cestu přes Bruncio. Díky pozdějšímu odjezdu, volíme tu rychlejší trasu a do Cortiny D' Ampezzo vjíždíme před pátou odpolední. Míříme rovnou za přáteli do kempu Dolomiti. Přijíždíme sice za slunečného počasí, ale teplota se nevyšplhala ani zdaleka k úrovni, na kterou jsme byli předešlé dni zvyklí, a to nás ještě čeká chladný večer. Kemp je jižně pod městem, v místě s podmanivým výhledem na okolní masivyTofane (3.243 m) a Cristallo (3.216 m), které jsou nyní, v podvečer, zalité paprsky zapadajícího slunce.

Sedíme společně u karavanu, popíjíme jiskrné víno zBardolina a navzájem si vyprávíme zážitky z předešlých dnů. Konečně mám zase parťáka na kola, čehož hned na druhý den využívám a vyrážíme s Mírou za poznáním okolí. Jako ideální se nám zdá trasa kCima Banche. Nejprve se musíme vyšplhat do centra a tam se napojit na stezku, která vede po bývalém tělese dráhy,  což s sebou nese neotřelé zážitky. Míjíme domky bývalých železničních zastávek, projíždíme přes most i tunelem.

A to nemluvím o nádherných výhledech na okolní hory. K chatě, u které je rozcestník kCima Banche, je to jen 20km a my přemýšlíme, zda pokračovat dál, nebo se vrátit. Ta první varianta znamená riskovat rodinné napětí a takoví hrdinové zase nejsme. Dáváme si tedy jedno pivo na žízeň a vracíme se do kempu. Děláme dobře, tady se už vypisují sázky na to, že necháme holky ve štychu a naším návratem jim viditelně vyrážíme trumfy z rukou. Kdyby věděli, jak moc jsme váhali s návratem…Po jídle nasedáme do linkového autobusu, abychom se vyvezli k nádraží a dál lanovkou naTofana Di Mezzo. Díky dobré viditelnosti máme městečko a okolí  jako na dlani. A zdá se, že okolní svahy nabízí pěkné lyžování.

Skutečná olympijská atmosféra nás pohlcuje až teprve v samotném centru městečka, kde na olympiádu, konanou zde v roce 1956, narazíte téměř na každém rohu.Cortina D' Ampezzo si stéle udržuje punc luxusu a jedinečnosti, proto nás nepřekvapuje množství obchodů s prémiovými značkami a drahá auta na parkovištích. Po baťůžkářích ani památky, ale to tu ani nikdo nečeká. 

Před námi je poslední den dovolené a také prohlídka perlyDolomit, jak v průvodci nazývají jezero Misurina. Ale ještě před tím neodoláme pokušení vyjet lanovkou do mezistanice Son Forca 2.215m pod Cristallem a shlédnout na kopce z téhle perspektivy. 

Jestli jsem do této chvíle chválil ty nádherné scenérie, tak to byl jen slabý odvar toho, co máme možnost vidět nyní a jen těžko se hledají slova, která by popsala ten zážitek. Prostě nádhera. Lepší rozloučení sDolomity, jsme si nemohli přát. Vůbec se mi odsud nechce, nejraději bych se tu coural další hodiny a hodiny. Ale bohužel, není čas. Útěchou mi je alespoň cesta dolů k parkovišti. Parťáky mi nakonec dělají jen kluci, Jenda s Vojtou, dospělí dali přednost lanovce, ty jsem nepřemluvil.

Misurana je nedaleko odsud a má to být pro nás podívaná na závěr, taková třešnička na dortu. Ale je to hodně shnilé ovoce. Jedna velká pouť, okružní vláček, šlapadla, mraky lidí, hrůza. Jen letmo stavíme a rychle bereme nohy na ramena. 

Je tu ještě šance na reparát,Tre Cimé, ovšem stačí letmý pohled na hodinky a je mi jasné, že je to jen zbožné přání. Čas nezastavíš. Nezbývá, než se rozloučit s milovanou Itálií a vydat se na cestu domů.

Od roku 2008, z kterého jsou tyto vzpomínky, jsme jezeroLago di Garda navštívíli nesčíslněkrát a doslova si ho zamilovali.