Česká Kanada

Česká Kanada, je synonymum pro hluboké lesy, čisté vodní plochy a drsnou přírodu. Kdo nepozná, neuvěří. Místo, které máme téměř za humny a kde strávíme nadcházející víkend.

Než se vydáme jižním směrem, musím najít místo na zaparkování čtyřech karavanů a pokud možno, někde v centru oblasti. Ideální se jeví kemp Osika, ale její provozovatel o naši návštěvu nestojí a dokonce nám zakazuje využít byť jen kousek parkoviště před kempem. Nezbylo mi, než hledat dál a v obci Albeř, oslovit majitele zájezdního hostince Bobas, zda by vedle své hospody, nestrpěl na dva dny naše karavany. Reakce je pozitivní a my máme základnu pro náš víkendový pobyt. Místo to je úžasné, travnatý plac, točené pivo, příjemný majitel a nedaleká zastávka místní úzkokolejky, kde si naše děti vybudovali "detašované pracoviště".

Je pátek večer, všichni jsme na místě srazu, sedíme u stolků, popíjíme pivo jako křen a zajídáme ho klobásou. Úplná idyla. Ještě než nás ta pohoda úplně semele, musíme naplánovat naši zítřejší trasu a vzhledem k tomu, že je to letošní první cyklo výlet a máme s sebou malé děti, brzdíme svoje ambice a končíme u 30km. To bychom za celý den měli dát.
Česká Kanada je oblast, rozkládající se mezi městy Kunžakem, Slavonicemi, Novou Bystřicí a Jindřichovým Hradcem a čítá více jak 300 km2. A člověk bere název oblasti tak nějak automaticky, ale co má společného severoamerický stát s malým územím uprostřed Evropy? Jisté je jen to, že jsou na 49 rovnoběžce, ale to ostatní jsou jen domněnky. Snad za název mohou trempové, nebo podobnost divoké přírody, kdo ví…
Dost teorie, na řadě je praxe a náš sobotní výšlap. Cílem je Maříž, obec, která byla minulým režimem zcela vymazána z mapy a nyní se o její znovuzrození, pokouší několik nadšenců a občanských iniciativ. Ale cestu k ní si zpestřujeme zastávkou v obci Klášter, kde se dochoval kostel Nejsvětější Trojice, jenž je jednou z nejvýznamnějších barokních památek Jižních Čech. Nemůžeme pochopitelně vynechat největší dominantu regionu, hrad Landštejn, jehož historie sahá až do 13 století k zakládajícím moravským Přemyslovcům. Na jeho prohlídku není čas a musí nám stačit jen pohled z venčí, protože před námi je poslední úsek Staré Město-Slavonice-Maříž, kde jsme společně poobědvali a děti se vyřádily u výroby hrnečků, v jedné z keramických dílen.

Cestou zpět, po cyklo trase 1003, se v jednom okamžiku ocitáme v Čechách, na Moravě i v Rakousku, jsme u hraničního trojmezí. Ale zdá se, že mojí snahu, poznat co nejvíce zdejší kraj, oceňuje jen málo kdo. Děti i manželky si začínají cosi mručet pod fousy a to je neklamné znamení, že je nejvyšší čas se vrátit. Máme to za sebou, teď nás čeká jen sladký oddych, vino a grilování. I ty nejvíce nafouklé tváře už splaskly a informaci o skutečně ujetých kilometrech (50 km) už berou s úsměvem.
Po dnešním výletu je nám jasné, že na neděli je potřeba naplánovat nějakou oddechovku, třeba výlet do tři kilometry vzdálené Nové Bystřice.
A jak jsme naplánovali, tak jsme i na druhý den provedli. V Nové Bystřici jsme co by dup, je jedenáct hodin a my přemýšlíme co s načatým dnem. Buď se budeme poflakovat po městě, nebo ještě šlápneme do pedálů. V rozhodování se držím stranou, protože každé moje doporučení by se nakonec obrátilo proti mě, ale stejně to nevydržím a jako cíl nabízím bývalou pohraniční rotu, dnes pension, Peršlág.

K mému překvapení zaznívá souhlas a celý peloton se vydává po úzké pohraniční silnici k šest kilometrů vzdálenému cíli. Pro děti vypisujeme zmrzlinovou prémii a to, spolu s mírným klesáním tratě, dělá divy. Je přesně poledne, objednáváme si jídlo a dětem zmrzlinu. Vládne dobrá nálada a nikdo nemyslí na zpáteční cestu, tedy na kopec, který musíme vyšlápnout, abychom se dostali nad golfové hřiště a do Nové Bystřice. Ale realitě se nedá utéct a tak se s tím musíme nějak popasovat. Chlapy neví kam dřív, jestli tlačit děti, nebo manželky. Snažíme se šířit dobrou náladu a slibovat brzký cíl, ale  to nám tu už nikdo nežere.

Podle pravidla-co tě nezabije, to tě posílí, jsme se nakonec ke karavanům dostali dřív, než jsme zprvu očekávali a všichni, včetně mě, jsme si oddychli.
Česká Kanado, bylo tu krásně a někdy zase na viděnou.