Podél Lužnice z Tábora do Příběnic.

Řeka Lužnice se u Tábora zařezává do strmých skalnatých břehů a stezka, která zde byla vybudována již na konci 19. století, patří k těm nejkrásnějším úsekům trasy podél řeky. 

Nepatříte-li k dálkovým chodcům, kteří se mohou vydat po Stezce podél Lužnice dlouhé 230 km, vedoucí od pramene u rakouské obce Karlstift, přes Tábor a Bechyni, až k ústí Lužnice do Vltavy, vystačíte si s bližším cílem a tím jsou zříceniny hradů Přiběnice a Příběničky. Cesta k nim vede po červené t.z. na levé straně řeky, od Švehlova mostu a prvním zastavením může být studánka Eleonora, kde se vyprahlý poutník může občerstvit vodou z vyvěrajícího pramene. Dobře udržovaná cesta vás povede podél řeky a bude-li dostatek vody, uvidíte sílu a dravost jezů Pokorný, Na Papírně a Benešův mlýn.

U toho posledního jmenovaného bohužel končí vodácká romantika. Současný majitel Benešova mlýna (též zvaného Vendulák) vyměnil staré mlýnské kolo za vodní elektrárnu s pěti kaplanovými turbínami a zvednutím jezu zásadně (podle mého negativně) ovlivnil dalších několik kilometrů toku řeky. Za Benešovým mlýnem na Vás z druhé strany řeky vykoukne lesní restaurace Harrachovka a jste u stejnojmenné lávky, kde se sbíhá i druhá z cest, mířících do Přiběnic. A právě po té se vydáváme my. Pohodlná asfaltová cesta vede rovněž od Švehlova mostu, zavádí nás pod geologické expozice Pod Klokoty, kde se  na volné ploše předvádí vybrané druhy hornin, které nás obklopují a jsou součástí neživé přírody našeho okolí.

Míjíme Benešův mlýn a vítá nás Harrachovka. Je krásné, slunné počasí, proto se není čemu divit, že u stolů před hospodou není prakticky volného místa. Nás to ale nechává klidnými, jsme krátce po obědě a na cestě sotva pár desítek minut. Přecházíme přes lávku a po červené t.z. míříme k cíli.

Úzká stezka vede krásnou přírodou podél řeky okolo dalších dvou mlýnů na jezech - Kvěchův a Matoušovský. 

Pravděpodobně největší zajímavostí na cestě je tunel, vylámaným do skály v letech 1938-39. Má délku 32 metrů, vysoký je 2,5 metru a široký 2 metry. 

Za tunelem cesta prochází starou alejí a jsme na dřevěném ochozu nad řekou, po kterém je vedena trasa kolem skalnatého ostrohu pod zříceninou hradu Přiběnice. A to už stačí opravdu pár kroků k tomu, aby jste před sebou viděli podhradí a hlavně hospodu.

V nohou máme poctivých 10 km a tu samou porci cesty před sebou. Není moc času na vysedávání, obracíme se a šlapeme stejnou cestou zpět až před Tábor, kde ze stezky uhýbáme do lesoparku Pintovka. Cílem není prodloužit si cestu, ale co nejrychleji se přesunout do hospody a odměnit se za poctivé šlapání. Mě i Lenku pobolívají nohy, ale hůř je na tom Jenda, ten s sebou v rámci tréninku nese v batohu šesti kilové závaží a už sotva plete nohama. Čím blíže jsme hospodě, tím větší obavu máme, aby nebyla obsazená hosty, nebo nedej bože svatebčany! A obavy se ukazují, jako oprávněné, je tu pro nás poslední volný stůl, sláva! Kdyby to bývalo nevyšlo, asi by mě Jenda ukamenoval a měl bych definitivní šlus s rodinnými výlety. Než se stačila servírka zorientovat, otvírám dveře do kuchyně a u svého kamaráda kuchaře, objednám tatarský biftek. Ten je na stole stejně rychle, jak jsem ho objednal a mizí v nás kosmickou rychlostí. Už syti si dáváme ještě něco sladkého na závěr a spokojeni odcházíme domů.