Toskánsko - díl 1: Pistorie, Vinci, Florencie, Chianti

Toskánsko, malebný kout Itálie, nabízející vše, o čem člověk může jen snít, moře, kopce, vinice a starobylá města. Vracíme se do míst, která nám učarovala a poodkryjeme roušku dalších zákoutí této perly apeninského poloostrova.

Toskánsko jsme navštívili před několika lety a byli z něj doslova unesení. Při návratu domů nám v hlavách běželo jediné: Sem se musíme vrátit. Sliby se mají plnit, takže jsem začal na sklonku zimy plánovat trasu, připravovat místa, kde jsme nebyli nebo kam se chceme ještě jednou podívat. A protože květen je ideálním časem na návštěvu těchto míst, vyrazili jsme hned první týden v měsíci. Tentokrát nám parťáky dělali Honza s Janou.

Den první, pátek 4.5.

Po obvyklých "předvýjezdových zmatcích" se konečně vydáváme na cestu. Rád bych dnes dojel na jižní cíp Lago di Garda, do starobylého městečka Sirmione a tam počkal na spolucestovatele, kteří vyrážejí až na podvečer.Cesta ubíhá bez problémů a těsně před půlnocí zajíždíme na STLP (vyhrazené místo pro parkování karavanů). S trochou překvapení zjišťujeme, že oproti minulému roku je STLP o třetinu menší a tím pádem i plný k prasknutí. Ale jedno místečko je tu pro nás schované.

Telefonem kontroluji Honzu, jaký má čas dojezdu a když se dozvídám, že má před sebou ještě dobré čtyři hodiny jízdy, jdu na kutě. Tak dlouho čekat nevydržím. Nad ránem podvědomě registruji jejich příjezd, vystrkuji v polospánku ruku z okénka, abych je mávnutím přivítal a rychle se vracím k původní činnosti.

Den druhý, sobota 5.5.

Ráno mě budí déšť a já doufám, že je to jen přeháňka, protože začít dovolenou deštivým dnem, nám může přinést smůlu. Naštěstí se mraky rozestupují a nad Lago Di Garda, se ukazuje slunce. Ideální čas si dát na náměstí kávu, čerstvý croissant a nasávat krásnou atmosféru pomalu se probouzejícího se městečka.

Ranním rozjímáním jsme trochu zdrželi plánovaný čas odjezdu a z původně třech míst budeme muset slevit. Uvidíme, jak se nám bude dařit závod s časem. Vyrážíme směr Pistoria a máme před sebou tři hodiny jízdy. Při průjezdu Florencií,  jsem před svým úsudkem dal na radu navigace a  přejíždím odbočku na Pisu.  To nás stojí asi 20 minut toulání se po okraji města, než zase trefíme ten správný směr. V Pistorii  parkujeme u stadionu, asi 2 km od starého města, kde je kromě nás ještě několik obytných vozů. Vyndáváme kola a nabíráme směr staré město, náměstí Piazze del Duomo, jehož dominantou je katedrála Santa Maria del Fiore s černobílou mramorovou fasádou a zdobeným portálem z terakotových kachlíků z 12. století.

Katedrála nám tak trochu z venku připomíná architekturu v Sieně, ale vnitřek kostela nás zcela uchvátil. Prohlídku další budovy, nemocnice se sirotčincem, která je 5 min od centra Ospedale del Ceppo na náměstí Piazza Giovanni, nám bohužel překazila její rekonstrukce. A protože je už odpoledne a my jsme ještě nejedli, zkoušíme štěstí v restauraci za katedrálou, jejíž návštěvu doporučují v bedekru. Bohužel je zavřeno, ale opodál se na nás směje útulná předzahrádka a tím je pozdní oběd vyřešen. Sedáme si a při prohlídce jídelního lístku, nám vyráží dech názvy jídel. Téměř všechna mají česká jména. Janou počínaje a Palachem konče. No, dát si Palacha k obědu mi přijde trochu morbidní, ale proti gustu, žádný dišputát. Vybírám raději něčeho neutrálního, Ester - zapečené panini se šunkou. No, žádná gastronomická bomba, ale díky hladu, jsem to spolknul jako nic.

Je pokročilé odpoledne a nás ještě čekají dvě místa,  luxusní lázeňské město Montecatini Terme, ležící v údolí Val di Nevole nebo Vinci, město, v jehož okolí se narodil jeden z nejslavnějších umělců, konstruktérů a vizionářů všech dob, Leonardo da Vinci a kde je v útrobách hradu jeho muzeum. Obojí zcela jistě nestihneme a volba padá na město Vinci. Už kvůli synovi .

Šplháme tedy serpentinami přes pohoří, za sebou krásné údolí s výhledem na Pistorii a navigace to na mě zase zkouší, ale tentokráte marně. Vjíždíme do Vinci. Ve městě je téměř nemožné s karavanem zaparkovat a nejbližší parking pro obytňáky ( směr Prato), je dost daleko. Zkoušíme štěstí, míříme vzhůru k hradu a máme kliku. Bezprostředně pod muzeem jsou přesně dvě místečka akorát pro nás. Je osmnáct hodin a připojujeme se k poslední várce návštěvníků, kterou dnes pouští na prohlídku a jsme nadšeni. Nikdy bych si nemyslel, kolik převratných věci nosil v hlavě Leonarda da Vinci a  jak neuvěřitelný to byl vizionář.

Navštívíte-li muzeum, jistě vás zaujme třeba kolo, jeho vize automobilu, obrněný tank či kulomet. Po prohlídce se ještě  krátce procházíme po okolí hradu a odjíždíme do Florencie, které chceme věnovat většinu zítřejšího dne.

Mám vytipovaný STLP na okraji města, který mi  doporučil bratr, jenž tu byl tři dny před námi. Při příjezdu se nás ujímá sympatický mladík, který ve mě obratem poznává toho, který tu byl před pár dny a diví se, že se vracíme po tak krátké době. Původně jsem si říkal, že ho v tom nechám, ale nakonec mu vysvětluji tu záměnu, což skvěle prolomuje osobní i jazykovou bariéru. Debatujeme o tom, jak a čím se dostat do města, vybavuje mě mapou s popisem trasy autobusu, zastávkami a zajímavostmi, které si nesmíme nechat ujít. Skvělé entré. Konečně jsme v klidu a můžeme se vrhnout na večerní grilování a vychlazené růžové víno.

Den třetí, neděle 6.5.

Ráno vyrážíme podle instrukcí obsluhy parkoviště ven z STLP a hledáme zastávku autobusu č 6. Problém je, že nemáme lístky a u nástupiště žádný automat není. Při nastupování do autobusu se zkoušíme ptát řidiče a dostává se nám odpovědi, že je to free. Zdá se nám to divné, ale stejně nám  nezbude nic jiného, než věřit, že nenastoupí revizor. Štěstí nám přeje a my vystupujeme na okraji starého města bez pokuty a pouštíme se na prohlídku všech pamětihodností, které jsme si vytipovali. Začínáme na Piazza Duomo, kde je čtvrtá největší katedrála na světě, dóm Santa Maria del Fiore, jejíž chloubou jsou kromě ohromujícího vnitřního prostoru i jeho vstupní vrata.

Bohužel nám dnes nepřeje počasí a prohání nás déšť a zima. Okolo poledne to vypadá, že přestane alespoň pršet, takže teď už bez deštníků, pokračujeme dál, na náměstí Piazza di Signoria, kterému vévodí kašna zasvěcená bohu moře - Neptunovi. Dominantou náměstí je palác Loggia della Signora. Pochopitelně jsme si nemohli nechat ujít i ikonu Florencie, most Ponte Vechio. Míříme k Piazza San Lorenzo, kde si chceme prohlédnout  palác Palazzo Vechio , ale přes obrovskou záplavu stánků, vidíme jen jeho střechu. Navíc začalo opět silně pršet, což není pro stání ve frontě na prohlídku Piazza Duomo optimální počasí. Jsme mokří na kost a klepeme se zimou. Je čas návratu. Překvapivě rychle se nám daří najít zastávku naše autobusu a dokonce máme štěstí a za pár minut se už vezeme. Bohužel na opačnou stranu ! V praxi to znamená pěkný výlet po periferii města a místo 15 minut, sedíme v autobusu téměř hodinu. Vše dopadlo nakonec dobře a po čtvrté odpoledne si vaříme čaj a sušíme oblečení v karavanu. Florencie nám dnes neukázala svou přívětivou tvář, ale neloučíme se se smutkem v duši. I přes nepřízeň počasí jsme byli městem okouzleni.

Po historii přichází na řadu požitky. Přesouváme se dále na jih, do mekky všech vinařů, do oblasti Chianti, konkrétně do městečka Grave. Před tím, než dorazíme na místo, zažíváme lehký adrenalin, když si navigace vybírá zkratku a z Florencie nás vede po úzké silnici, lemované z obou stran betonovou zídkou. Místa je tu sotva na dva osobáky a provoz jak na Václaváku. Naštěstí jsou Italové tolerantní a z pasti nás nechávají vyjet bez škrábanců, ale se značným zpožděním.

Proto hned po příjezdu do Greve spěcháme na náměstí a důvod je jednoduchý. Chceme stihnout návštěvu vyhlášené vinotéky, kde se dá přechutnat na jednom místě až 100 vzorků vína. Ke dveřím přicházíme přesně pět minut před zavírací dobou! Zkouším dělat oči na obsluhu, ale marně. Je to o to smutnější, že jsem tu podruhé a oba pokusy končí stejně. Nezbude, než to zkusit napotřetí.

Ve stejném duchu se nese i návštěva vyhlášeného řeznictví v podloubí, kde téměř podlézáme stahující se roletu a žadoníme o kousek klobásy.

V rukách klobásy, salámy a spěcháme rychle do vinotéky na konci náměstí, které říkáme U Dědka, abychom si zde nakoupili nějaká ta místní vína. "Náš děda" nezklamal, pustil nás dovnitř a prodal pár svých laskomin. Tak jsme se z toho unavili, že si prostě musíme jít sednout do restaurace a posílit se. Dobré jídlo zapíjíme jak jinak, než Chianti Classico a je nám dobře. Jen to počasí se nelepší a stále prší . Snad bude zítra lépe.

Díl druhý: http://petrhavranek1.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=571879

Díl třetí: http://petrhavranek1.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=585167