Čížkovský triatlon

Několik let odolávám pozvání od svého kamaráda a současně i pořadatele v jedné osobě, k triatlonovému klání do Čížkova. Letos v sobě poprvé nacházím odvahu a potvrzuji svoji účast. Půjdu svůj první triatlon.

Dojet do obce Čížkov, vyžaduje trpělivost a smyls pro orientaci. K vesničce skryté v lesích, nedaleko vojenského újezdu, vede klikatá a rozbitá silnice, samá zatáčka, výmol a já i náš karavan máme co dělat, abychom to vše zvládli. Snad i tato "ilegalita" vedla místní skupinu recesistů k založení Republiky Čížkov, v čele s prezidentem a vládou. My máte tu čest pobýt u ministra zahraničí, organizátora a sportovce v jedné osobě. Můj souhlas s účastí na triatlonu měl jednu podmínku, půjdeme ho jako družstvo. Syn Jan poplave, já odjedu úsek na kole a další kamarád Petr, podlehnuvší rovněž mámení organizátorů , poběží. Ale člověk míní a život mění. V pátek odpoledne se všichni scházíme u jednoho stolu a začínáme plánovat. Ale vše najednou nabírá jiný směr, Petr přijíždí plný odhodlání a motivace, poprat se s tratí úplně sám! Plán se hroutí, jako domeček z karet. Co dokáže jedno blbé pánské ego! V reálu to znamená, že mě a Jendovi  nezbude, než celý závod absolvovat rovněž sólo. Polévá mě horko nad představou toho, co mě zítra čeká, ale couvnout nejde! Páteční přípravu jsme nezanedbali a šel jsem spát hodinu po půlnoci. A to jsem si sliboval, že to nepřeženu. Sobota ráno. Chvíle naší premiéry se blíží. Ale je před námi ještě jedna překážka, a tou je počasí. Podle předpovědi nás čeká nejchladnější víkend z celých prázdnin. Je to spíš na zimní bundu a deštník, nikoli na plavky, do kterých se musíme svléknout. Okolo sebe vidím vysportovaná těla, soukající se do neoprenu. Jak já jim závidím. Ne to tělo, ale neopren. Je tu start! První "neoprenová" vlna se vrhá do místního bahňáku a než se potopím já, oni mají první stovky metrů už za sebou.

Díky adrenalinu, který pracuje na plný výkon, přežívám první tempa ve vodě a ze všech sil se snažím dodržet taktiku - neutopit se. Po tu dobu, než zdolám trasu dlouhou 600m, schytávám nepočítaně kopanců a ran do různých částí těla, občas si loknu a při posledním kole  po očku sleduji, jak už první borci nasedají na kola.  Z naší trojice se škrábu na břeh poslední, Jenda i Petr jsou už oblečeni a vydávají se na 26km brdskými lesy.

Ale zůstávám klidným, kolo je moje silná disciplína a věřím, že ztrátu doženu. Nejprve míjím Petra, jehož výraz ve tváři už není takový, jako včera večer při motivačním projevu. Těsně před cílem sjíždím i Jednu a společně se z depa vydáváme na poslední úsek, 6km běh.

To už mi pomalu začíná ubývat sil a ozývá se i moje bolavé koleno. Bojujeme s únavou i bolestí, ale musíme si dobrou pozici z kola tvrdě obhájit. Cílovou pásku protínáme společně  v čase 1hod 59 minut , což znamená čtrnácté a patnácté místo, Jenda je nejlepší z mladíků.

Triatlon je neskutečná řehole a všichni ti, kteří tento sport provozují, mají moji velkou úctu.